Michal Vápenka: Na zimní paralympijské hry jedu.
Ať už s týmem, nebo jako návštěvník.

Bohužel to ještě nevím. Možností je vícero. Náš trenér je v kontaktu s mým lékařem, takže o mém stavu ví a uvidíme. Zároveň, i kdyby nešlo hrát, mohl bych být součástí výpravy. Vedení českého para hokeje může dospět k závěru, že týmu prospěji spíše jako mentor. Někdo, kdo dokáže kolektiv stmelit a vyřešit situace tak, aby to bylo ku prospěchu všech. Fungující chemie v týmu totiž není jen o tom, co má deset hráčů natrénováno, ale o celkové atmosféře. Nechci si dávat nějaké černobílé scénáře. Chci žít současným okamžikem a nelámat si nad tím hlavu. 

Upadl jsem a zranil si šlachy v rameni, takže jsem po operaci a za chvíli mě čeká rehabilitace. Nakolik je to zvládnutelné časově vzhledem k zimním paralympijským hrám, úplně nevím.

Trénink teď musel jít stranou, takže volný čas se snažím využít k tomu, abych si srovnal myšlenky. Aktuálně řeším rodinné věci a nákup nového auta, což mi pomáhá zaměstnat hlavu něčím jiným než hokejem. Díky tomu si nepřipouštím zbytečný stres. Život je pestrý a snažím se brát věci tak, jak přicházejí. Mám to nastavené jasně: když nevyjde nominace na paralympiádu, prostě sednu do toho nového auta a udělám si do Milána výlet na vlastní pěst. 

Samozřejmě. Miláno je kousek.

Auto je pro mě nepostradatelné, hlavně kvůli omezené vzdálenosti, kterou ujdu pěšky. Mám ale výhodu v tom, že jedinou nutnou podmínkou je dnes automatická převodovka. Dříve se musela řešit úprava spojky, ale dnes se drtivá většina aut vyrábí s automatem už v základu. Takže pro mě je výběr auta vlastně bez problémů, žádné zásadní úpravy nepotřebuji.

Určitě ano a je to jedině dobře. Sportovní výkony jsou dnes na takové úrovni, že jsou divácky velmi atraktivní, a to nejen v para hokeji. Pokud člověk ten sport trochu pochopí, rychle zjistí, že to není o tom, že si tam někdo s handicapem jen tak sedne a má to v uvozovkách „zadarmo". Jsou to vrcholové výkony naprosto srovnatelné se zimními olympijskými hrami. Samozřejmě, Paralympijské hry zatím nejsou tak masově sledované, takže divácká kulisa bude asi trochu jiná, ale ta sportovní kvalita tam jednoznačně je.

Zjednodušeně řečeno musí jít o handicap, který neumožňuje hrát hokej ve stoje. Může to být amputace, minimálně zhruba sedm centimetrů nad kotníkem, ale hrají i vozíčkáři nebo paraplegici. Paradoxně zde platí, že čím vyšší amputace, tím „lépe" pro daného hráče. Saně se stavějí na míru a nohy musí být pod těžištěm. Pokud má někdo dlouhé nohy, těžiště se posouvá a otáčení je zdlouhavé – připomíná to otáčení kamionu. Ten, kdo má těžiště de facto pod tělem, tak mu stačí jen náznak pohybu a saně vykrouží krásný oblouk, zatímco jiní se při stejném pohybu skoro nepohnou.

Pomalinku se přibližujeme, ale je to těžké. Kanada má přes 200 týmů, propracovanou metodiku a zázemí od juniorů po veterány. My máme v Česku klubů šest. Na druhou stranu jsme se stali takovým středobodem Evropy. Naši ligu jezdí hrát Němci, Slováci, Rakušané, dříve i Norové nebo Rusové. S nadsázkou říkám, že máme nejširší ligu na světě. Obrovskou výhodou Česka je malá rozloha, zatímco v zámoří nebo Rusku se hraje jen turnajově, my můžeme hrát klasickou ligu. Není problém sednout v sobotu ráno do auta, přejet republiku, odehrát víkendové zápasy a vrátit se domů.

Šance tam jsou, stejně jako každý rok. Poslední tři roky hrajeme velmi vyrovnané partie, zejména s Čínou. O výsledku často rozhoduje jediný gól, prodloužení nebo poslední minuty zápasu. Je to tak vyrovnané, že si netroufám cokoliv předpovídat. Ale získat paralympijskou medaili je obrovský sen celého českého para hokeje a kluci pro to dělají absolutní maximum.

Pro mě je sport životní drogou. A nejde jen o zábavu, je to nutnost pro udržení běžného fungování. Pro lidi s handicapem platí dvojnásob, že fyzická kondice je klíčová. Když se člověk udržuje ve formě, mnohem lépe pak zvládá běžný život, ať už jde o práci, nebo soukromí. 

Vždycky jsem se snažil nemyslet moc dopředu, nestresovat se tím, že jde o rozhodující zápas. S nadsázkou jsem si říkal, že je to ‚jen další utkání'. Soustředil jsem se na rutinu: dobře se najíst, kvalitně se rozcvičit, připravit tělo na maximální výkon. Ve sportu hraje roli i náhoda, kterou neovlivníte: odraz puku, poryv větru nebo proud vody. Na to se připravit nedá. Proto je lepší nedělat si velké plány a jít do toho s pokorou. Nikdy jsem si neříkal ‚jdu si pro medaili'. Vždy jsem si řekl ‚jdu pracovat, jdu dělat malé krůčky'. A když se to povede, tak to cinkne. 

Samozřejmě, určitě ano. Budu se dívat celkově, ale hokej si ujít nenechám.

To byl spíš bonmot autorky rozhovoru, která to tak tehdy navnímala, ale podstata sedí. Dokud mě sport bude bavit a budu týmu alespoň trochu platný, chci hrát. Ať už je to para hokej, nebo para florbal, který dělám doplňkově, je to pro mě obrovská zábava. I když je to dřina, miluji tu atmosféru a lidi kolem. Kolektivní sport má duši, kterou v posilovně nenajdete. Kdybych měl cvičit sám, už dávno bych sport nedělal. Parta je pro mě klíčová.